Historie obce 

Malá vesnička Bílé Poličany leží v malebném údolí Trotiny, na poloviční cestě mezi městy Hořice a Dvůr Králové nad Labem. Dominantou obce je malebný zámeček, jehož vývoj je spojen se všemi rodovými a historickými přeměnami  obce. 

První písemná zpráva o obci je z roku 1270, první zmínka o rodu  z  Poličanských je o padesát let později. Jako nejstarší držitel Poličan je uváděn Ješek z Poličan, který padl v památné bitvě proti Rakušanům  u Mailberka. Mezi první jména, která v dějinách obce něco znamenala patřili  patronové kostela Lanžovského  Čeněk z Levína, Beneš z Hustířan, Zdena, vdova po Dikovi z Poličan, Přiba, manželka Jiříka z Hustířan. V období 1560 - 1582 byly  Poličany v držení Jiřího z Valdštejna, který v té době ( 1580) zakládá na Zvičině kostelík. V roce 1582 odkázal všechny statky poličanské své třetí manželce  Aleně z Lobkovic, která je držela až do roku 1589. V té době byla také Tobiášem Bořkem postavena bělopoličanská tvrz  Po Jiříkovi z Valdštejna a Aleně z Lobkovic se dochovaly kamenné erbovní desky, které jsou zasazeny do obvodového zdiva zámku v Bílých Poličanech.

 Mezi další majitele patřil i  Albrecht Václav z Valdštejna, kníže Frýdlantský, který ve svých konfiskacích  na české šlechtě  zasáhl i panství poličanské, které koupil od Jiřího Sádovského - hejtmana kraje královéhradeckého, který poskytl útulek Českým bratřím a J. A. Komenskému. 

V roce 1624 koupila v dědičné léno tvrz a ves Bílé Poličany  Angelina  Zárubová z Hustířan, Manželem Angeliny byl Václav Záruba, svobodný pán z Hustířan, který byl souzen pro účast na vzpouře stavů. Oba jsou pohřbeni v kryptě lanžovského kostela.O paní Angelině se Komenský zmiňuje ve svých spisech.O  třináct let později předala Angelina tyto statky svému zeti Jiřímu Jetřichovi Grodeckému z Grodce.

Na  dalším rozkvětu panství se podílela řada majitelů. V roce 1657 k nim patřil  Kryštof Ferdinand Kotulínský z Kotulína a Křížkovic, který od dvacet let později dal přestavět původní dřevěnou tvrz bělopoličanskou na tvrz z kamene o jednom poschodí. Kotulínští pocházeli z vojvodství Opolského v Polsku. Jeho syn Fridrich Leopold dal v roce 1684 postavit věž k lanžovskému kostelu podle vzoru kostela sv.Petra. Druhý syn František Karel  se stal Jeho milosti císařské tajným radou, kancléřem vrchního úřadu slezského ve Vratislavi a hejtmanem knížectví Vratislavského. Kotulínští drželi poličanské panství 150 let.

 Za napoleonských válek, v roce 1804, dostává poličanské panství, skládající se tehdy z 18 vesnic a s 2856 obyvateli  nového majitele - pražského měšťana Františka Xaveria Czeczingara  z Birnic.  Ten je brzy předává svému synovi  Františku de Paula. Významná osobnost, která byla členem Zemského sněmu Království českého, Vlasteneckého muzea Českého. Při korunovaci 9.září 1836 byl v Praze pasován na rytíře  Řádu sv.Václava. Má velké zásluhy o zvelebení panství, ale i jeho duchovní rozvoj. Studoval v cizině, zejména ve Francii a byl velikým příznivcem české kultury a umění. Mimo jiné podporoval na studiích významného českého básníka a spisovatele K.J.Erbena, narozeného v nedalekém Miletíně. Na kopci Vinice postavil výletní pavilon, a založil vinohrad. Zajížděla sem řada kulturních osobností, mezi nimi K.V.Rais a J.K.Tyl  Na vrchu Vinice se organizovala řada kulturních setkání. Czeczinar postavil také  školu v Doubravici a novogotickou kapli s rodinnou hrobkou v Lanžově.
V podobné iniciativě pokračovala i další majitelka Růžena, kněžna z Hohenlohe, provdaná za knížete Leopolda Groy Dühlmen, generálmajora c.k. armády a velitele Josefovské posádky. Dechová hudba posádky byla proto častým hostem na Vinici a z historických záznamů víme, že např. 15. 7.1877 bylo na takovém setkání na 2000 lidí.

Bohužel, příchod dalšího majitele v  roce 1909  Alfréda Zierera znamená už začátek parcelace tohoto rozsáhlého panství. Jeho zbytek kupuje v roce 1913 hrabě Orssich de Slavetich a od něho poslední majitel Vladimír Jirásek s chotí Emilií. Ti se znovu snažili  povznést Poličany k bývalé slávě, ale už se jim to nepodařilo.

Po 2. světové válce  kupuje zámek město Dvůr Králové n.L. a přenechává jej Československému rozhlasu v Praze. Tento úsek historie zámku byl donedávna opomíjen, protože nebylo dost věrohodných informací. Ti, kteří toto období  pamatovali, nepovažovali je za významné, protože  tyto  kulturní osobností neznali, protože i když v té době patřili  někteří  mezi špičku českosloveské kultury, byli  teprve na začátku své kariéry.
(viz stať Zámek jako letní sídlo Československého rozhlasu)

V roce 1954 přebírá objekty ministerstvo vnitra ČSR a základá zde požární účiliště  které se postupně změnilo  v  Ústřední hasičskou školu. V závěru minulého století  zámek přejímá Hasičská vzájemná pojišťovna a.s a v současné době jej spravuje Florián Club s.r.o., která  prostřednictvím navrhnuté koncepce změn  realizuje  jeho přestavbu. Zámek se  přeměnil do podoby kvalitního penzionu s reprezentačními místnostmi a ubytováním na standardní  úrovni pro domácí i zahraniční   rekreaci., od 1.1.2015, bohužel, mimo provoz.

Největší počet obyvatel -  666 - měla obec v roce 1869. V dalších letech se počet postupně snižoval, takže v roce 1900 to bylo 517.  Ještě v roce 1934 měla obec 480 obyvatel, 93 obytných budov a 72 budov hospodářských. V roce 1945 opustilo obec 69 osob a v roce 1950 zde bylo - podle sčítání -  329 obyvatel, 96 domů, 64 zemědělců a 9 živnostníků. Snižování počtu se ale nezastavilo a tak v roce 1970 měla obec už jen 245 obyvatel. Od té doby se nadále počet obyvatel snižoval na dnešních 152.
V roce 1991 měla obec  87 ekonomicky činných obyvatel, z nichž  58 (66.7%) vyjíždělo za prací mimo obec. Dnes má obec 76  ekonomicky činných obyvatel.

Podobná situace byla  v počtu obydlených domů. Zatímco v roce 1960 bylo v obci 70 obydlených domů, v roce 1980 to bylo 60 a v roce 1991 už jenom 48. Tento stav se podstatně nemění do dnešních dnů. Rodinné domky tvoří 42 budov, což představuje  87.5% z celkového počtu.  Neobydlených domů je 24  a chalup 9. Průměrné stáří domů 72 let.

Obec měla  kroniku, na kterou byly odkazy v dalších historických pramenech. V osmdesátých letech minulého století se ztratila.

Poličanská škola

Podle záznamů a vyprávění měla být v Bílých Poličanech do roku 1836  expositura lanžovské školy, kam chodili děti až z Trotiny, Zábřezí a Zdobína. Podle údajů z roku  1857 mělo sem chodit  celkem 97 dětí.
Později - neznáme zatím rok - začaly chodit do Lanžova. A to bylo důvodem pro rozhodnutí místního občana p.Františka Sixty z čp. 28, který ve své závěti pamatoval  na postavení vlastní školy a věnoval obci ve své závěti  obnos ve výši 6.000 zl. Než došlo ke stavbě, vzrostla tato částka  za 15 let   na 15.000 korun. O odkaz se nejvíce postaral starosta obce Josef Havel, který koupil místo (statek čp.61 Národního Seifrta) a začal bojovat za postavení školy. Základní kámen byl položen 2.12.1908 a škola byla postavena a otevřena 1.10.1909 - bez svěcení, což nedovolil lanžovský farář Dítě, který proti stavbě všemi způsoby vehementně bojoval mimo jiné i stížností k ministerstvu.

Získali jsme kopii žádosti - která pochází z 9.února 1908 - o povolení ke stavbě školy, kterou poličanští radní poslali Nejvyyšší C. a K. kabinetní kanceláři Král. Veličenstva Císaře Františka Josefa I. Povšimněte si nejen krásného písma, ale také čistého slohu ve zdůvodnění, což mimo jiné dokazuje, jací byli na vesnici - tedy i v Bílých Poličanech -  písmáci. 

ZDE: Žádost zastupitelstva o povolení ke stavbě školy 

Prvním administrátorem ve škole byla Alois Mlejnek a po půl roce nastoupil definitivní správce školy  školy František Faiks.
Škola byla postavena podle plánů Hynka Bürkeho, stavitele z Lanžova a postavena stavitelem Josefem Novotným z Hradce Králové.

V roce 1956 byla škola pro úbytek dětí zrušena a dnes jezdí  děti z obce  do Základní školy K.J.Erbena  v Miletíně.

Všechny samosprávy, které začaly pracovat po roce 1989, soustředily se  na zanedbanou infrastrukturu obce. Zastupitelé, kteří byli zvoleni  pro první volební období dne 2.11.1990 až po ty současné, věnovali  pozornost na postupné využívání finančních fondů z Programu obnovy venkova.
V letech 1998 - 2006 - ve třetím a čtvrtém volebním období - patří  mezi největší investiční akce obce  vybudování plynové sítě a  hlavního řadu vodovodu. Obě akce stály nemálé peníze, které - i když obec i na nějakou dobu zadlužily - zůstanou trvalými památníky nesmírné hodnoty, protože umožnily,aby i do naší obce se dostaly dva nejdůležitější moderní systémy pro život obyvatewl - plyn a pitná voda .Soustředění činnosti obou zastupitelstev  na tyto investiční akce přineslo kýžený výsledek, který dosud v historii obce nemá  obdoby.

Bohužel, rozpočet obce má v současné době další pravidelné  zátěže, které vznikly rozhodnutím vlády, aby obce přispívaly za děti, které plní svou povinnou školní docházku. Od původních 20.000 Kč za rok v letech 1999 - 2001 musíme počítat v rozpočtu na  letošní rok (2008) s   částkou 116.000 Kč !!!
Příspěvek se povinně rozšířil i na děti, navštěvující mateřskou školku. I tady jsou to dnes částky, které jsme si nedovedli vůbec  představit. Např.  za poličanské děti, navštěvující  jen  lanžovskou mateřskou školku zaplatí obec 19.253 Kč. !!!

Historické zajímavosti:

Poštovní úřad  v Bílých  Poličanech byl  zřízen 1. července 1879, telegrafní úřad roku 1866 a telefonní úřad v roce  1921. O zřízení poštovního úřadu měl zásluhu kníže Leopold Groy. V  roce 2004 si  pošta, která existuje v obci dodnes,  připomněla  140 let svého provozu.

Četnická stanice byla otevřena 10.ledna 1896 a měla původně jednoho muže. Od roku 1918 měla stanice  tři   muže, od roku 1925 šest mužů.

Kromě obecního úřadu byla v obci i lesní správa, správa statků a lihovaru. Kdysi tu býval i pivovar, doložený zemskými deskami z roku 1623.

Zámek jako sídlo Československého rozhlasu

V roce 1949, kdy poličanský zámek patřil Československému rozhlasu, pobývala zde   řada  tehdy už  vynikajících současných i začínajících  rozhlasových pracovníků. Toto období v historii   zámku nebylo dosud nikde zaznamenáno. Pamětníci, kteří vymírají, neznali mnohé  souvislosti  ve vývoji  těchto  osobností, protože  byli  vesměs mladí a jejich zájmy byly uplatňovány v jiných oborech.  Současné generaci  tato jména  skoro  nic už neříkají. Ani  Vlastivědné čtení, které vydává Městský úřad ve Dvoře Králové n.L. a které pojednává o historii zámku, toto období postrádalo. Z dnešního pohledu zde pobýval   skutečně kulturní výkvět a nejenom rozhlasový. Pokusíme se proto i tuto část historie poličanského zámku postupně objasnit. 

Podle  nalezených pramenů patřil mezi tyto osobnosti   František Antonín Tichý (1898-1971).  Hudební skladatel, aranžér, dirigent a klavírista. Je to on, který  s pražským rozhlasem spolupracoval už od roku 1933 a po smrti kapelníka Antonína Balšámka převzal jeho salónní orchestr, s nímž pod názvem "Zábavný orchestr Jiskra" účinkoval až do 50 let minulého století v pražském rozhlase. Později tento žánr vystřídal orchestr Karla Valdaufa. Tichý od poloviny 20 let minulého století dirigoval taneční orchestry smíchovské Arény a karlínského Varieté.Jeho jméno se vyskytuje i jako interpret na gramofonových deskách roku 1929.
Po II.světové válce natáčel  pro firmu Ultraphon řadu snímků, v nichž doprovázel se svým souborem sestry Skovajsovy, Josefa Žáka a Standu Procházku, především v lidovkách Jaroslava Jankovce.V jeho hudební režii vznikl první snímek opery Prodaná nevěsta v rámci 50.výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Jako skladatel je autorem přes 300 tanečních skladeb převážně lidového zaměření. Dodnes se hraje jeho nejúspěšnější tango Marion ( Plula loď, plula v tmách). Napsal také několik operet a jako aranžér upravoval pro řadu pražských nakladatelů a pro rozhlas nepřeberné množství skladeb. V době poličanského pobytu,  skoro už padesátník a  vyzrálý skladatel napsal "Poličanskou polku" a uvedl ji tady v premiéře.

V té době mohli bychom  zde  zastihnout i  spisovatele Jana Weniga (1910-1972).Starší generaci byl znám i jako filmový scénarista. V době e své tvůrčí činnosti napsal dva známé české filmy, točené v období německé okupace a sice Madla zpívá Evropě (z roku 1940) a velkofilm Tanečnice s Marií Glázrovou v titulní roli.

Rovněž spisovatel a básník František Branislav (1900-1964) byl už v době poličanského pobytu  na vrcholu své tvorby a  byl  kmenovým zaměstnacem Československého rozhlasu. Při studiu filozofické fakulty Karlovy univerzity se seznámil s mnoha literáty.Okruhem literárních zájmů patřil k wolkrovsko-nezvalovské generaci. Na rozdíl od svých generačních druhů si podržel příznačnou básnickou poetiku, vycházející ze zdrojů proletářské poezie. Po skončení svého působení v rozhlase, stal se  šéfredaktorem Literárních novin.Od konce 50.let minulého století se věnoval výlučně literární tvorbě.Velkým tématem v jeho tvorbě byly poezie pro děti. Jeho dětské říkanky, rozpočitadla a hádanky dosud tvoří "zlatý fond" tohoto literárního žábru. Čtenář si z jeho veršů utvoří skutečně představu jako o člověku jemném a citlivém, okouzleném krásou přírody, i vnímavém intimním lyrikovi.......
U Kamenného mostu
zní nejkrásnější tvoje lyra.
Hlas řeky, Praho, a tvůj diadém.
dem, vítr v listí otevírá
tvou kráusu do vějíře pod sadem......
                    (úryvek z básně Mosty a věže, 1940)

Mezi další posobnosti patřil režisér Oldřich Hoblík, který patřil k  silné režisérské rozhlasové generaci, která  v průběhu šedesátých let minulého století  přinesla žeň inscenací, které se staly - pokud nebyly v následujících letech normalizace smazány - trvalou součástí rozhlasového archivu. K němu se ještě řadili Ludvík Pompe, Jiří Roll, Olga Valentová, Jan Fuchs, Josef Červinka, Viktor Dusil a Jiří Hesoun.

I režisér Josef Bezdíček (1900 - 1962),  herec, pedagog a především vynikající rozhlasový režisér. Začínal v Brně a promýšlel vlastnosti rozhlasového projevu na základě inspirace němým filmem.V rozhlase pracoval úctyhodných 40 let. V trojici s D.Chalupou a Františkem Kožíkem pracoval na otázkách rozhlasové estetiky a svébytné rozhlasové dramatické inscenace.Bezdíček nalezl v rozhlase nástroj pro neokázalý,až matematicky promyšlený účin slova,zvuku a hudby při realizaci dramatu a rozhlas v něm nalezl zakladatele a tvůrce české specificky rozhlasové režie.V době poličanského pobytu už byl na vrcholu svého umění.

Z brněnské rozhlasové stanice pocházel také   Milan Směták, který  se v padesátých letech  prosadil jako zpěvák velké swingové a taneční kapely  Gustava Broma. Bromova kapela vždycky vynikala širokým stylovým záběrem - od taneční písničky, přes swing, jazzový mainstream až k avantgardním uměleckým projektům z tzv. "třetího proudu".Swingovou éru tohoto orchestru výrazně ovlivnila řada zpěváků a instrumentalistů - mimo jiné Věra Racková. Jarmila Veselá, Helena Blehárová, Jaromír Hnilička, Josef Audes, Tibor Lenský, Cyril Zeleňák a v neposlední řadě právě také Milan Směták.

Dr.František Kožík (1909-1997), spisovatel, dramatik, scénarista, libretista. Ve svém vyzrálém období psal prózu, poezii, dramata, rozhlasové hry, filmové scénáře i operní libreta.První autor rozhlasové hry, kterou vytvořil v brněnské stanici Československého rozhlasu.  Dvě desítky let působil také jako dramaturg Československého filmu. Nejrosáhlejší jeho prózou je známý  a úspěšný román o dramatických osudech mima Jana Gasparda Deburaua - Největší z peirotů.


Jiří Pinkas (1920), český dirigent, klavírista a sbormistr.O třicet let později od pobytu v Poličanech šéfdirigent Janáčkova divadla v Brně.
Rovněž zde pobýval  i Miloslav Disman (1904-1981), zakladatel Dismanova recitačního a rozhlasového souboru (DRDS),v němž začínal svou hereckou dráhu nejeden významný český herec. Svůj pobyt v Poličanech v tomto souboru si uvědomil i Václav Postránecký.M.Dismana lze zařadit mezi významné české  divadelní a rozhlasovové režiséry, dramaturgy, dramatiky a pedagogy. 
Jiří Štuchal (1912-1979),
herec, konferenciér,publicista, rozhlasový redaktor. Začínal  v Československém rozhlase v Brně ke konci války (1944), kde působil deset let a potom přešel do Prahy. Autor a konferenciér zábavných a satirických pořadů v rozhlase i na veřejnosti.Letos v listopadu by se dožil 95 let.

Anna Hostomská (1907-1995),
byla   už v době poličanského  pobytu    vyzrálou rozhlasovou pracovnicí, protože do Československého rozhlasu nastoupila v roce 1929. Kromě práce v rozhlase začala studovat hudební vědu a sociologii.Druhá světová válka její plány překazila, ale hned v následujícíh poválečných letech vedla redakci smíšených pořadů, do níž patřilo vše, co bylo složeno z hudby a slova, tedy od kabaretu až po operu. Anna Hostomská připravila velké množství pořadů, které dokumentovaly její velký všeobecný přehled, znalost světové i naší hudební literatury a to nejen vážné, ale i lidové. Nejvíce ji proslavil cyklus pořadů "Co máte nejraději" s podtitulem Operní pořady podle návrhu posluchačů.Zaznělo v něm během deseti let témř 1400 úryvků z 321 oper od 138 skladatelů. Od roku 1960 připravovala další cyklus "Hudba,kterou mám rád" , v němž mnohé osobnosti - namátkou Karel Höger, Dana Medřická, Max Švabinský, Dana a Emil Zátopkovi - vyjadřovaly svůj vztah k hudbě.
Během svého působení v Čs.rozhlasese stala doslova legendou.Její pořady  byly mimořádně oblíbené, protože dokázala vyprávět poutavě a srozumitelně a s výběrem hudebních ukázek si vždy dávala velkou práci. O hudbě napsala několik  knih,které stále opakovaně vycházejí. Na její bezmála hodinové pořady,vysílané každý týden,se čekalo, jako se dnes čeká na oblíbený televizní seriál.

Karel Ančerl (1908-1973),
v době poličanského pobytu  už byl šédirigentem Symfonického orchestru, když po skončení války byl ve funkci ředitele nově budované Opery 5.května. Od jara 1948 vyučoval krátce dirigování na Akademii Múzických umění. Vrcholné období jeho umělecké činnosti začalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie. Brzy se dostavily zahraniční úspěchy, kdy uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland,do Číny,Indie a Japonska, později do USA a Kanady. Sám byl častějí zván jako uznávaný dirigent k nejpřdnějším světovým orchestrů. Z programů těchto vystoupení vidíme, že vždy zařazoval i skladby českých autorů a uvědoměle sloužil propagaci české hudby. Není sporu o tom, že zásluhou Karla Ančerla se Česká filharmoinie zařadila do úzké špičky nejlepších světových orchestrů a z jejího umění se stal prvotřídní vývozní artil. Proto orchestr bolestně prožíval jeho odchod po roce 1968 do emigrace. K.Ančerl se tak stal prvním dirigentem světové pověsti a orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti.V dubnových dnech letošního roku si připomínáme 100.výročí jeho narození.
                                                      
Hudební skladatel Vlastislav Antonín Vipler (1903 v Bílé Třemešné - 1971) – působil jako dirigent v operetních divadlech, v letech 1936 – 1939 byl dirigentem a pracovníkem Československého rozhlasu v Košicích a Bratislavě, poté až do roku 1971 dirigentem a uměleckým vedoucím hudební výroby Československého rozhlasu v Praze. Je autorem operet Na Svatém kopečku, Děti Slovače, Dvě srdce na prodej, První valčík, Bílý oficír a dalších operet, tanců, pochodů a různých skladeb.

Světová klavíristka Věra Řepková (1910-1990). Patřila k  páteři rozhlasové hudební dramaturgie, kterou tvořil  Pražský rozhlasový orchestr;  Ondříčkovo smyčcové kvarteto, komorní sdružení Radiojournalu a další klavíristé  Oldřich Letfus a Ervín Schulhoff; sólisté houslové hry Vojtěch Frait, Emil Leichner, Jan Plichta a Josef Pošta a violoncellisté Karel Kopecký a Bohuš Heran. Právě Věra Řepková byla první,.která nastudovala kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany a s průvodním slovem dr.Očadlíka pořádala po českých a moravských městech smetanovské recitály.

Další dirigent Alois Klíma (1905-1980). Po studiích konzervatoře stal se už v roce 1936 dirigentem rozhlasového orchestru v Ostravě, od roku 1938 dirigentem rozhlasového orchestru v Brně. Poté převzal funkci šédirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze., toznamená, že v Bílých Poličanech už byl jako hotová hudební osobnost. Nastudoval řadu oper pro scénické i rozhlasové provední. Působil jako profesor na konzervatoři, kde vychoval ředu svých následovníků - mimo jiné dalšího vynikajícího dirigenta, dnes ještě v plné tvůrčí síle -  Vladimíra Válka.

A ještě   velká tvůrčí rozhlasová osobnost současnosti - režisér Jiří Horčička. V Bílých Poličanech byl  jako mladý zaměstnanec rozhlasu,aby posléze mu zasvětil celý život.V rozhlase účinkoval už jako dětský herec v roce 1937 v inscenacích svého učitele režiséra Miloslava Dismana. Po válce začal studovat režii na nově vzniklé Divadelní fakultě AMU a u E.F.Buriana.Díky režiséru Bohumilu Hradilovi se stal  kmenovým zaměstnacem rozhlasu. Byl mu věrný téměř padesát let!
Ve druhé polovině 50.let se společně s dramaturgyní J.Strejčkovou podílel na hledání a konstituování nové podoby rediofonní inscenace. Přelomová v tomto směru byla Čapkova Válka s mloky z roku 1958, která se do dnešních dnů dočkala ve vysílání ke třemdesítkám repríz. Horčička koncipoval rozhlasové inscenace s využitím tehdejších moderních technoilogií jako dynamickou akustickou montáž
V šedesátých letech - kdy už byl šéfrežisérem rozhlasu -  se významně zasložil o vysoké mezinárodní uznání původní české rozhlasové hry. Spolupracoval s vynikajícími českými dramatiky L.Aškenazym, M.Uhdem, J.Ptáčkem, I.Vyskočilem, K.Copem, P.Kohoutem a dalšími.
Jiří Horčička je podepsán pod stovkami rozhlasových realizací a inscenací, pracoval s pěti generacemi českých herců, byl rozhlasovým objevitelem a pedagogem, podílel se významně na vývoji české slovesné a dramatické kultury a scou prací obohatil akustickou pamět národa. Bohužel v březnu loˇnského o roku - v den jeho osmdesátých narozenin -  přišla smutná zpráva - že i poslední mohykán z tého party zemřel. Jeho vynikající práci  v rozhlasové režii ocenil  prezident republiky Václav Klaus, když mu k 28. říjnu  udělil  posmrtně vyznamenání Za zásluhy.
Ukazuje se, že v Poličanech byl prakticky rozhlasový výkvět té doby, který  významně obohatil  historii zámku i když se později se na toto období téměř zapomnělo.Právě proto je můžeme   řadit mezi významné nejen v samotné historii zámku, ale i obce.

Podle nového pramenu, který jsem získal z publikace k 80.výročí založení Československého rozhlasu, se  ukazuje, že rozhlas využíval poličanského zámku  i jako svou školu. Je zde údaj, že 1.11.1951 nastupují do rozhlasu  první absolventi Ústřední dělnické školy Československého rozhlasu v Bílých Poličanech. V té době byli už někteří rozhlasáci  vesměs umělecky vyzrálí lidé. Možná,že později to byla už ideová škola rozhlasu.

c E.Matys